Zkrocení Jima

Ležíš u mých nohou. Hlavou směřuješ ke mně, očima sleduješ můj obličej. Hltáš každý záškub mých mimických svalů, čteš v mých očích, visíš na mých rtech. Ušima hlídáš intonaci mého hlasu, posloucháš melodii mého vyprávění. Vnímáš známá slovíčka. A že těch slovíček za ty roky co jsme spolu je. Jsi vděčný posluchač.

Beru si z tebe příklad. Naučil jsem se pozorovat tvou řeč. Řeč těla. Učil jsem se to dlouho. Při našich pochodech. Při chvílích kdy společně odpočíváme. Pozoruji tě skoro pořád. Při loučení, při hrách, při tom kdy mě vítáš.

Vím co znamená když jen tak na mne koukáš. Vím co mi chceš říci pozvednutím víček, natočením slechů, naježením tvé srsti. Své mi řekneš pokrčením pysků, změnou úhlu držení hlavy. I svými packami dokážeš naznačit, že něco sděluješ.

Ach jo. Trvalo to dlouho. Ne dny nebo třeba týdny. Dlouhé měsíce trvalo než jsem ti začal rozumět. Po roce jsme začali komunikovat. Po dvou už to byl jednoduchý dialog. Až dnes po pěti letech jsme našli společnou řeč.

Ležích u mých nohou a posloucháš co ti vyprávím. Je to o našem seznámení. Možná si také občas vzpomeneš.

-----

Pamatuješ? Přivedl tě k nám takový malý, šikovný klučina. Chrlil na mne vše co o tobě věděl a klobouk dolů, věděl toho opravdu hodně. Povídal mi jak jsi s jeho tátou chodil i jak jsi ho i tahal když jel za tebou na kole. Jaké si byl šikovné štěňátko, jaké nemoci si měl. Řekl mi i to, že se docela snadno zadýcháváš.

Ten kluk tě měl za velkého přítele. Doslova velkého, kluk byl jen o něco málo vyšší než ty. Měl tě rád a věř mi Jime, má tě rád pořád. Občas mi napíše a ptá se na tebe.

A ještě něco. Ten kluk, i když ztrácel svého velkého přítele, neuronil ani slzu. Představ si to. Ne, že by mu to nebylo líto, že by nebyl smutný. Jen se s tím statečně pral. Třásl se mu hlas, popotahoval a leskly se mu oči. Držel se. Myslím, že k vůli tobě. Bylo mu tě líto. Zatímco on pojede domů se svou maminkou, ty zůstaneš tady u cizích lidí. Věděl, že ty to budeš mít nějakou chvíli horší než on. Chvíli. Než si zvykneš a než pochopíš že tě budu mít taky rád.

Sotva klučina odejel začal jsi bojovat o své místo ve smečce. Seznámil ses s Anabelkou i Amálkou. Začal jsi se před nimi vytahovat. Chápal jsem tě. Jsou to hezké holky. Amálka dokonce tvá vrstevnice, ideální holka pro tebe. Jenže ses vytahoval až přespříliš.

Mě jsi skoro ignoroval. Neposlouchal jsi, občas si na mne zavrčel. Chtěl jsi vychovávat Anabelku i Amálku. Neustále jsem tě musel umravňovat. Když jsem tě okřikl moc hlasitě, zastesklo se ti po svém klučinovi. Šel jsi ke dveřím a koukal, jestli se už vrací. Myslím, že ti chvíli trvalo než jsi pochopil, že tě jen na chviličku neodložil, ale že u nás zůstaneš napořád.

Když ti to došlo, byl jsi úplně nepříčetný. Štěkal jsi na všechny a na všechno. Trhal jsi vodítkem i na procházce, na kterou jsem tě vyvedl. Chtěl jsi utéct. Jen magická moc voňavých pamlsků tě vždy na chvilku zklidnila.

K večeru pak došlo k záležitosti, ke které nutně muselo jednou dojít. Byl jsi přece mladý, velký, silný pes. Chtěl jsi co nejdříve do čela smečky.

Za ten čas co jsi tady byl s námi jsi pochopil, že roli vůdce smečky tady držím já. Velký, silný chlap, ale přece jen už s nějakým tím křížkem na krku. Mne přece hravě zvládneš. Ukážeš mi že na vůdcovství už nemám.

Začal jsi provokovat. Postavil jsi se třeba čumákem proti mně a štěkal jsi mi do tváře. Když jsem tě okřikl, zavrčel jsi. Už to ale nebylo takové to varovné zavrčení jako že: "Chlape, dej mi pokoj, jinak uvidíš!". Už to byla přímá výhrůžka, provokace. Jako by jsi na mne křičel: "Tak pojď, pojď si to rozdat. Roztrhnu tě jako hada a vypráskám tě, že si to budeš pamatovat do smrti smrťoucí". To jsi mi chtěl říci.

Seděl jsem proti tobě a nutil se do klidu. Prohlížel jsem si tě a přemýšlel co dál s tebou. Koukal jsi mi drze do očí. Přímo, bez uhnutí. Asi tě dráždilo že ani já jsem pohledem neuhnul. Jo, kamaráde tu hru znám! V žádném případě jsem nechtěl zaujmout podřízenou roli. Věděl jsem, že v tobě se teď vaří krev tvých dávných předků. Že vyplavaly na povrch zvyky a tradice vlčí smečky, že víš že zrovna teď začíná boj o dominanci a podřízení. Chlape, já ti rozumím. Vždyť ve tvé krvi koluje tvými žilami 99% genů tvého pradávného předchůdce, vlka!

Přemýšlel jsem co se stane, když se náhodou ta divočina v tobě projeví víc než očekávám. Věř mi, že ty nebýt Samojed, asi bych se do toho dobrodružství nepouštěl. Bál bych se. Ne že bych se nyní neobával, ale přece jen kromě vlčích genů, máš v sobě i krev mnoha pokolení tvých předků. A ti žili s lidmi v poklidném přátelství. Kamarádili se, spolupracovali, pomáhali si ve všem. Hráli si, lovili i pásli soby. A spali pod jednou střechou. Ne, ne kamaráde, v tobě nebude mnoho zlého.

Situace houstla. Byla už hustá jako mlhy nad údolím, co na podzim pozorujeme tady na hřebeni. Nebo ne. Jinak. Přesněji je možné pojmenovat atmosféru. Byla - výbušná. To je přesnější. Stačilo málo k explozi. Malá jiskřička.

Kde se vzala tu se vzala, objevila se Amálka. Přišla, celá zvědavá zjistit jakou hru tu hrajeme. Chvíli stála opodál, pak tě chtěla zezadu obejít a dostat se tak ke mně. Vůbec neměla potuchy že zrovna tím třískla křesadlem a že díky ní vyskočila jiskra.

Výbuch nastal okamžitě. Vyskočil jsi, zlostně zavrčel, ve vzduchu ses otočil a při dopadu ses po vlčím způsobu výchovně zahryzl Amálce do šíje. Samozřejmě že si ji nezranil. Ve smečce je takový "štípanec" jen jasným signálem, že dotyčný spáchal nějaký přestupek a že se má dobrovolně poučit. Nic víc.

Musel jsem okamžitě jednat. Na bleskurychlé reakci nyní záleželo nejvíc. Psi, či vlci nemají zrovna dlouhodobou paměť. Svou činnost si pamatují jen pár vteřin. Kdybych reagoval pozdě, nedokázal by sis mou reakci přiřadit k tomu, čím si ji vyprovokoval.

Vymrštil jsem se z křesla a divoce skočil po tobě. Musel jsem ti dát najevo že ses dopustil nepřístojnosti vůči mně. Urazil jsi mne! Dovolil sis vychovávat mou Amálku. (Vždy jde o ženské). Musel jsi zjistit, kdo je tady skutečným vůdcem. Vítěz bere vše! Pokud nevyhraji, už nikdy nebudu mít u tebe potřebný respekt.

Držel jsem tě v kravatě pod krkem. Nesměl jsem dopustit aby ses mi vyškubl a třeba aby jsi mne, byť i nechtíc zranil. Škubal jsi s sebou. Všemi čtyřmi nohami ses snažil vytlačit mne ze sebe. Kroutil ses jako had. Drápal jsi mne přes mikinu do žeber. Bojoval si. A statečně.

Zavrčel jsi. Krátce a zlostně. Zesílil jsem sevření. Koukal jsem do tvého hnědého oka a viděl tvůj vztek a zlost a tvé odhodlání. Zase zavrčení. Ještě jsem zesílil stisk.

Zhluboka jsem dýchal a horečně přemýšlel. Psi prý vycítí strach. Věděl jsem že se nesmím bát, ale jak to zařídit? Pár centimetrů od mého obličeje pořád cení zuby velký pes. Bílý vlk! Vidím tvé hnědé oči, vidím tvé bělmo. Cítím tvůj horký dech. Tělo s sebou škube, cítím napjaté svaly. Nemáš problém s mým, víc než metrákem živé váhy, cestovat po podlaze. Takový jsi chlapík. Jak se ovládnout a nebát se? Copak to jde?

Po chvíli cítím že uvadáš. Už nemáš sílu na další putování po podlaze. Už nekladeš tak zoufalý odpor. Zloba z tvých očí mizí. Tělo se snažíš obrátit na záda, nastavuješ mi břicho.

I já sevření povoluji. Koukám stále do tvých očí a ty uhýbáš před mým pohledem. Podřizuješ se. Už víš, že jsem vítěz tohoto souboje. Víš, že musíš přijmout mou nadřazenost a že mne musíš od nynějška poslouchat. Tak to je v divočině zařízené. Silnější bere všechno. Tak to teď bude i mezi námi.

Už jsi se částečně uklidnil. Já své sevření úplně povolil. Neutekl jsi. Zůstal jsi ležet a začal jsi se ke mě lísat. Olizuješ mi ruku. Tak, tak to je. Z odbojného divočáka krotký pejsek. Tehdy jsem pochopil že to mezi námi bude fajn. Věříš?

-----

Dnes je to už šest let co jsi se mnou. Nevyměnil bych jediný den. Co jsme spolu zažili, co vše viděli a z jakých lapálií se dostali. Jsi Jime skvělý parťák. Díky.