Z Třince přes Čantoryji a Gírovou do Mostů

Třinec - Malý Ostrý - Velká Čantoryje - Velký Sošov - Velký Stožek - Bahenec - Bukovec - Komorovský Grůň - Gírová - Studničné - Fojtský Grůň - Mosty u Jablunkova

Jimík si zvykl na cestování vlakem. Přesto byl rád, když jsme vystoupili, prošli nádražní halou a ocitli jsme se před nádražím. Byli jsme v Třinci. Vedle nádraží porjížděla auta v kolonách, za nádražíem se tyčila páchnoucí obrovská budova železáren se spoutsou přilehlých menších budov ocelových konstrukcí. Nic, co by lahodilo oku. Proto jsme se bez otálení vydali na pochod.

Orientace na trase nebude náročná. Prakticky celou dobu budeme postupovat po červeně značené stezce, kromě úseku, kterým bych se rád dostal na hřeben Čantoryje. Ten je neznačený, neznám jej a jen doufám, žebude průchodný. Chtěl bych totiž jít přesně po hranici, po takové té obsllužné stezce, která vede od jednoho hraničního kamene k druhému.

Od nádraží kolem silnice přes kruhový objezd a pak ještě dalších 15 minut po silnicích. A najednou jsme v lese. Trasa vede listnatými lesy, přes amatérsky vyrobené singl tracky co si tady staví kolaři sjezdaři.

Npaojujeme se na jakousi naučnou stezku. Ta mne seznamuje s historií oblasti a zároveň mi vysvětluje proč tady dodnes máme ty hnusné Třinecké železárny, které smrdí ve dne v noci. Kdysi dávno, už na konci 18 st. se zde nalézala a tžila železná ruda. Kousek pod námi ve Vendryni lze zase shlédnout další zajímavost - Vápenné pece. V nich se pálilo vápno, kterou práve místní železárny potřebovaly.

Vedle Babí hory odbočujeme prudce nahoru doleva. Za chvíli procházíme (už na hřebeni) kolem nové obory. Jsme ve výšce skoro 500m. Když si uvědomím že máme ještě dalších 500 výškových metrů před sebou, přidáváme na tempu, ať to máme co nejdříve z krku.

Jimík jde opět výborně. Tahá, hledá cestu a při občasných sestupech nijak nedivočí. Vždy mne fascinuje ta jeho touha jít někam kde to nezná.

Obcházíme Ostrý vrcha za chvíli sestupujeme děsně blátivou cestou prudce dolů. Klobouk dolů před Jimem. Vodítko je volné tak že ho skoro taháme po zemi. Jim nějakým způsobem poznal, že kdyby jen trochu zatáhnul, měl bych problém

Když jdeš po horách a jdeš dolů, tak za chvilku budeš zase stoupat. Pomalu, ale jistě se blížíme k místu, kde bych měl odbočit ze značené cesty. Mám mapu v mobilu, takže využiju výdobytku civilizace a pomocí zapnuté GPS nacházím místo, kde hranice se prudce odklání od značky. Tě pic!

To co vidím, mi na náladě nepřidá. Sesutý svah! Šutry, hlína a štěrk. Vyvrácené stromy. A ten sklon. Ve dvou úsecích se jistě blíží k 50o. Jak jsme to zvládli si můžete přečíst v samostatné povídce "Jak jsem Velkého zase jednou tahal z bryndy".

Nahoře jsem totálně vyřízený. I Jimík toho má dost. Dnes je totiž docela úmorné vedro. Jsme kousek od lanovky z Polské strany na jinak travnatém, otevřeném hřebeni. Vyhledal jsem košatý keř, a v jeho stínu si lehnul. Jim udělal hned to samé. Dal jsem mu vodu a sám jsem se taky napil.

Po krátkém odpočinku odcházíme až k chatě na Čantoryji. Dávám si pivko Jim dostává pivko a sežral mi kus klobásky.

Od chaty ještě kouske stoupáme k rozhledně a pak začíná martyrijum při sestupu. Čantorii nikdy více. Moje kolena hlasitě protestují.

Na prudký sestup navazuje prudké stoupání, ale pak se trasa přece jen dostává rozumný charakter. Míjím Polská střediska. Lanovky, vleky. Chaty, hotýlky penziony. Poláci jedou! Sport, turistika, agroturistika. To vše přímo na hřebeni od Čantoryje po Velký Stožek.

Právě asi kilometr za ním opouštíme s Jimem hřebenovku a zahajujeme nekonečný sestup přes Bahenec do Bukovce. Nejdříve lesem, ale později čím dál tím více po šotolinových a asfaltových cestách a silničkách. Sestupujeme až k řece Olši.

Nacházím dva stromky, kde se rozhoduji že přespíme. Nejdřív však zacházíme další kilomtr do hospody. První dvě pivka jen zasyčela. Jim je zase atrakcí, budí pozornost a jsem na něj hrdý. Musíme se však vrátit. Den pomalu končí a mne čeká ještě jedna premiéra. Poprvé budu nocovat venku v hamace. To jsem zvědavý kolikrát se v noci zřítím.

Zavěsil jsem hamaku, Jimovi rozprostřel jeho karimatku, dal jsem mu žrádlo a vodu. Já něco také slupl a opatrně se zavěsil do hamaky. Tři, dva jedna a spím.

Ráno nás budí sluníčko. Jeho jas ostře kontrastuje s chladem, který se táhne od řeky. V hamace jsem se vyspal do růžova. Na druhou stranu po té včerejší štrapáci bych se asi do růžova vyspal v čemkoliv. Jimík stále leží na karimatce a zvědavě mě pozoruje když si dělám snídani. Balíme o docházíme.

Procházíme vesnicí. Minutu po minutě stoupá teplota. Když Jimouš začíná vyhledávat stín poznám, že i jemu začíná být nepříjemně horko. Schovávám ho do autobusové zastávky a jdu si prohlídnout nedaleký rozcestník. Vypadá to že za jeden a půl kilomteru budeme na hřebeni pod Komorvoským Grůněm ve stojnojmenné osadě. A pak bychom měli jít lesem.

A opravdu. Stezka příjemně, ne jako včera, stoupá a my pomaličku nabíráme výšku. Nejdříve poli, potom loukou plnou kopretinami a nakonec vysněným lesem. Tím dojdeme až do osady, která už leží na hřebeni.

Vydáváme se západním směrem. Hřeben míří na Gírovou. Po hřebeni jde občas jedna cesta, která je bohatě značkovaná. Ta se pak rozdělí na dvě cesty, na kterých již není po značce ani památky. Cesty se po chvíli zase spojí a znovu začnou značky. Baví nás to asi jako značkáře až k poslednímu rozcestí. Vydáváme se cestou vlevo a po 10 minutách už nabývám dojmu, že jdeme špatně. Po dalších 10 minutách se objeví značka a za chvíli jsme u chaty Gírová.

Je sice zavřeno, přesto místní chatař mi natočí jedno pivo. Jim zalézá pod stoličky. Chlemtá vodu, a ze svého úkrytu se mu vůbec nechce. Je hrozné vedro. Přesto, že jsme měli být teprve v půli cesty, rozhoduji se že v Mostech tůtu ukončíme. Nebudu Jimíka trápit. Byť má bílý kožich, kožich zůstane kožichem.

Sděluji Jimovi rozhodnutí a vydáváme se na poslední úsek cesty. Cesta nás vede nedaleko Čertových mlýnů a velice blízko hraně ujetého svahu, který se sesul nedávno. Pak začíná neustálý sestup. Brzy míjíme chatu na Studeničném, a za další necelé dva kiláky jsme na vršku sportovního areálu v Mostech u Jablunkova.

Ještě jedna přestávka. Ležíme ve stínu v trávě koukáme na dálnici. Pozorujeme kamiony směřující na Slovensko a další auta. Pak se zvedneme, projdeme ve spalujícím vedru městečkem až k nádraží. Prima, vlak jede za necelou hodinku.

Dávám si pivko a polívku s rohlíkem. Jim se napil vody a za odměnu dostam nanuk. Doufám, že to nebude mít následky. Ve vlaku by mohl být problém.

Máme za sebou asi 47 km. Původní plán, jít po hřebeni Beskyd dál až do Komorní Lhotky jsme, myslím rozumě, zkrátili o polovinu. Tento úsek znám celý. Já ho šel několikrát, Jimík jen jeho část. Má se tak alepsoň na co těšit.