Z Dolní Lomné přes Velký Polom do Dolní Lomné

          Tak abychom si to shrnuli. Vodítko, lžíce, flaška na vodu, alufolie, rozbitý stativ, turistické hůlky. Dost věcí které ovlivnily dvoudenní tůru. Některé zásadním způsobem, jiné byly jen drobnou lapálií. Způsobily menší či větší komplikace, jejich ž řešení okořenily krásnu tůru a posunuly jí do škatule těch nezapomenutelných.

V okamžiku kdy otevírám víko zavazadlového prostoru a chystám se vypustit Jima mi blesklo hlavou, že je něco špatně. V dalším okamžiku jsem si uvědomil, že jsem doma nechal snad to nejdůležitější co člověk potřebuje, když se chystá na tůru s tažným psem. Vodítko a opasek, za který pes člověka tahá.

Všechno špatně. Co teď? Žádné lanko, provázek nebo popruh. Nic takového nemám. Jediné co mne napadá je tažné lano od auta. Vyloučeno! Vypadal bych jako debil. A nejsem snad?

Prohledávám batoh, jestli nenajdu někde zapomenutý kousek šňůry. Nic! Poslední nadějí je má dnešní novinka. Plachta, která mi má posloužit jako stříška. Sláva! Dvě krátké šňůry by tu byly.

Rozmotávám tento dar z nebes, Svazuji jej a přivazuji k němu prodloužení, ve formě bezpečnostního popruhu z auta. Veškeré uzly dělám přepečlivě s tím, že šňůry budu možná potřebovat večer a budu uzly muset zase rozvázat. Jeden konec přivazuji napevno k Jimovému postroji, druhý k přezce bederního popruhu. Výsledek vypadá nadějně.

S hodinovým zpožděním zamykám auto a vyrážíme. Jime, jdeme! A Jim zabral. Prásk! Přezka nevydržela první nápor Jimového náhonu 4x4. Tak tak se mi ho podaří zadržet.

Přivazuji Jima napevno k batohu, k levé části bederního popruhu. Bude mne sice vytáčet na levou stranu, ale snad si zvyknu.

Konečně vyrážíme. Prudké stoupání střídá kurevské stoupání. Jim to tady naštěstí nezná, tak mi vydatně pomáhá. Díky našemu zdržení jdeme ale v tom největším vedru.

Cestou k chatě Tetřev potkáváme minimum lidí. Užíváme si ticha a zvuků přírody. Vše se mění když se blížíme k chatě. Řev přiopilé omladiny, která se snaží zpívat společně s naplno řvoucím přehrávačem. Naštěstí musí děti brzy domů tak i zde zavládne klid.

Baštím česnečku, popíjím pivko. Jak je na světě krásně. Jim odpočívá ve stínu lavičky a vypadá, že ho nic nevyvede z míry. Vyvedlo. Pes velikosti Jimovy večeře, který se šel podívat co to tady leží za chlupatá bílá věc. Pejsek měl dneska šťastný den. Přežil bez úhony.

Po odpočinku a občerstvení se vydáváme na další etapu cesty. Stoupáme na Velký Polom. Není to radostný pochod. Stromy bez horní třetiny, suché, popadané. Dost často tvoří překážku přes stezku. Beskydy nám schnou a tohle je jasný důkaz.

Scházíme ke kapličce u Muřinkového vrchu. Dva chlapi ji opravují. Podle toho co vidím, to tady bude moc krásné. Doplňuji vodu.

Nepříjemně fouká. Ochladilo se. Zapomněl jsem na další flašku na vodu. 1,5l je pro nás dva s Jimem málo. Těšil jsem se na teplou večeři, mám s sebou nějaké instantní nudle. Bude suchý salám. Ale kafčo si uvařím.

Utíkáme před větrem dolů na Přelač. Kousek nad ním je krásná louka, která přímo zve k přespání. Vybaluji karimatku, spacák, vařič.

Kafe voní, Vysočina v Beskydech chutná. Jim žebrá. Raduji se když mu sypu do misky granule. Zítra bude batoh lehčí.

Vytahuji s obalu stativ. Přesně vím kompozici fotek s hvězdami o které se budu pokoušet. Těším se na focení. Z obalu vypadne vyjede stativ a pak ještě nějaká tyčka. Bohužel je to jedna z nejdůležitějších součástek stativu. Bez toho, aby byla na svém místě stativ nezaaretuji a foťák mi nikdy nebude držet nasměrován tak jak bych potřeboval.

Jsem vytrvalý. Hodinu se snažím zašroubovat tyčku tam kde by měla být. Nejde to. Zřejmě tyčka nebylo tím jediným co ze stativu vypadlo. Otevírám víno a pokračuji ve snažení. Víno nepomohlo, focení se odkládá do dalšího výpadu do hor.

Zalézám do spacáku. Jim si ulehá opodál do trávy a zcela ignoruje svou karimatku, kterou jsem mu dnes nesl s sebou.

Koukám nad sebe. Objevují se první hvězdy. Vina ubývá. Neskutečná pohoda. Někde v dálce štěká srnec, nad hlavou proletěla sova. Zřejmě přistála na nějaký strom nedaleko protože její houkání je velice zřetelné.

Jsou dvě hodiny ráno. Nikde v údolí nevidím žádné světlo, zato nad hlavou jsou miliardy světýlek. Tolik hvězd jsem v životě neviděl. Škoda toho stativu.

Probouzím se v pět ráno. Pozoruji jak protější kopec zalévá sluníčko. Opět na scénu vstupuje štěkající srnec. Vidím ho. Má tam i nějakou družku. Je zajímavé, že ve štěkání ustane když jej zaplaví sluneční světlo.

Snídaně na sucho. Vodu dostal Jim, já jen zapil tabletky a do pořádného ranního napití budu muset vydržet. Balím a vyrážíme. Kousek prudkého klesání a jsme na silnici. Nastupuje 10-ti kilometrový pochod po asfaltce k autu. Míjíme chystající se pouť.

Při jednom odpočinku zapomínám na turistické hole. Mávnu nad tím zjištěním rukou s tím, že si pro ně dojedu autem. Když však později u auta rozmotávám šňůry míjí nás opravdové procesí. Zpívají náboženské písně a přitom jde především o mladé lidi. Zajímavý zážitek. Představa že toto procesí budu k vůli nekvalitním hůlkám předjíždět mě děsí. Lomím nad hůlkami hůl a přeji si ať někomu poslouží víc než mě.

Auto nabaleno, Jim spokojeně leží na svém místě. Odjíždím domů.

PS: Letmo si uvědomuji, že jsem doma ještě zapomněl na lžíci, takže bych měl problém s vařením instantních nudlí a také na alufolii, kterou chci vozit pro případ nějaké nehody.