Vedlejším hřebenem Beskyd

- Velikonoční -

Návsí - Kozubová - Kamenitý-Kalužný-Ropice- Velký Lipový-Chata Ropička-Komorní Lhotka 27km  (fotogalerie na konci článku)

Různé povinnosti mě zaneprázdnily na polovinu Velkého Pátku. Co ale s tou druhou půlí? Co kdybych vyrazil do Komorní Lhotky, místa zítřejšího srazu už dnes? Proč ne? Nabalím věci pro případný bivak, kdybych nestihl dojít za světla, a vydám se na cestu.

Po dvanácté hodině už sedím ve vlaku a pozoruji uhánějící krajinu. Obědvám rohlík s turistickým salámem a dělím se o něj s věčně hladovým Jimem, mým kamarádem Samojedem. Ve vlaku s námi jedou ještě další dva psi. Je to naše štěstí. Turistický salám totiž vyvolal v Jimových útrobách větry takové síly, že i cestující z druhé strany vagonu se znechuceně ošívají. Já se s pohoršeným výrazem a přitom velice významně koukám na velkého psa opodál a důležitě směrem k němu nadzvedávám obočí. Chudák pejsek. Tváří se jako by nic. Tím na sebe bezpečně soustředí pohledy všech ostatních cestujících. Jen nechápavě čumí. Konečně vjíždíme do stanice Návsí u Jablůnkova a můžeme z toho smradlavého vlaku konečně vystoupit.

Z nádražního nástupiště sestupujeme do podchodu a hned zde narážíme na žlutou značku. Ta bude naším průvodcem prvních 9km a 600 výškových metrů. Prvním postupovým cílem je totiž turistická chata Kozubová, ležící na konci jednoho bočního hřebene Beskyd. Je už po čtvrt na dvě, tedy docela dost hodin. Začínáme proto od začátku velice svižně. První tři kilometry trasa stoupá docela mírně a vede po asfaltové cestě. Asi na čtvrtém kilometru opouštíme asfalt a přecházíme na šotolinu. Stoupání je prudší a prudší.

Jimík ví, co se od něj čeká. Letos už máme nachozeno přes půl tisíce kilometrů, takže vím, že tam kde to nezná, se asi ze zvědavosti dere kupředu. Mě tím významně pomáhá. Ani ne za dvě hodiny přicházíme k chatě Kozubová. Jimovi dávám vodu a za odměnu pár pamlsků. Já si v chatě kupuji nějaké pití. Bohužel mne nenapadne si nabrat zásobu vody do lahve. Později toho budu litovat.

Chata Kozubová (pojmenované po hoře, na které je situována) stojí na místě původní horské chaty postavené roku 1929, která však v 1973 vyhořela. V roce 1982 byl otevřen nový objekt, postaven v tehdejším "socialistickém" pojetí. Bez ohledu na architektonický styl chata dnes slouží turistům tak jak má. Mohou se zde občerstvit, ubytovat, pobýt. Pokud však budete chtít pobýt s pejskem, budete si muset za něj připlatit kilo za noc.

Po občerstvení a lehkém odpočinku se vydáváme na další pochod. Po necelých dvou stech metrech jdeme kolem kaple vysvěcené roku 1937. Kaple, krom duchovního rozměru, plní i funkci rozhledny. O vstup na rozhlednu se musí požádat na chatě Kozubová. Rozhledna poskytuje výhledy na protější hřeben Velké Čantoryje a do údolí Jablunkova.

Naše cesta pokračuje po hřebeni. Měkká stezka je často protínána kořeny jehličnanů a velkými loužemi. Jim mne vede nějak intuitivně. Vždy se vyhneme bažině nějakou variantou cesty skrz les. Asi se nechá vést pachy turistů, co tu šli před námi.

Hřeben se brzy lomí a nás čeká první padák dolů do sedla U Kamenitého. Po dalším kilometru přicházíme k chatě Kamenitý, postavené na místě bývalé školy! Ano, zde na hřebeni hor ve výšce skoro 900 metrů nad mořem stávala polská škola! Není divu, ještě po válce zde žilo v různých staveních 16 rodin! Škola byla uzavřena až v roce 1973!

My se zde zdržovat nebudeme, rozhodli jsme se dojít až do Komorní Lhotky stůj co stůj. Na této chatě mají ale rozhodně vstřícnější přístup k pejskům než na Kozubové. Za psího kamaráda zaplatíte za noc jen 50 Kč.

Jim mne zase tahá do dalšího kopce. Tentokrát stoupáme na Babí vrch. Začínám citelně poznávat, že nevzít si vodu byla chyba. Jim, ten se napije z četných louží z nedávno roztátého sněhu a mě nezbude než mu tiše závidět. Snažím se odpoutat od myšlenek na pití pozorováním směšně hopsajících lidí, kterých je zde poměrně hodně. Jde zřejmě o dálkový běh, ale nemůžu si pomoci. Běh mám spojený s určitou dopřednou rychlostí. Spousta z těchto lidiček vypadá, jakoby poskakovali na místě.

Z Babího vrchu pokračujeme na Kalužný. Cesta vede vysokým jehličnatým lesem. Kalužný nezaostává za svým jménem. Spousta louží, bláta a bažin. Sem tam po cestě tečou potůčky vody. Jima nechávají klidným. Napil se již cestou, za to já jen nasucho polykám.

Na Kalužném v přístřešku shazuji batoh a ordinuji si krátkou přestávku. Zvolna k nám přihopsal malý běžec s vysokým čelem, brejličkami a celý v černém. Zavolal jsem na něj pozdrav: "Ahoj" neboť od mládí každého pocestného takto na horách zdravím. Muž v černém na mě vesele zavolal: "Ahoj" a hned odhopsal po jedné z cest směřujících dolů. Než jsem dojedl tatranku a Jim spořádal špičku rohlíku, muž v černém přihopsal zpět a odhopsal cestou směřující vpravo nahoru. Jakoby se zjevil duch tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina.

Pobaven a s vyhlídkou na blízkost pramene, který jsem našel v mapě, se vydáváme dál. Pokračujeme po červeně značené cestě k rozcestí Ropice což je asi 3 km daleko. Asi kilometr za ním by měl být pramen. Nachází se u prudkého zlomu cesty, takže by se měl dát snadno nalézt.

A také že ano. Bohužel jsem jej pro sebe prohlásil za nepoužitelný. Lesní dělníci vedle něj naskládali pokácené stromy. To ve mně nevzbuzovalo důvěru. Přesto jsem si vodu nabral. Kdyby bylo nejhůř, převařím ji a udělám si čaj. Doufám ale, že vydržím až na chatu Ropička kde si koupím něco lepšího. Wow, to je představa. Hned přidáváme na rychlosti.

Po chvilce stojíme na nejvyšším bodu naší trasy. Vrch Ropice. Stezka míjí vrchol ve výšce 1076m.n. m. Na vrcholu je informační tabule o zdejší přírodní rezervaci a stojí tu indián. Tabule nás informuje o fauně a floře i o složení zdejšího skalního podloží. I když si rád čtu tyto informace, více mne zaujala plastika zřejmě zdejšího horala. Nemůžu si pomoci, ale víc než nějakého "Ondráše" mi připomíná Vinetoua.

Začíná série velice prudkých sestupů. Nejdříve z Ropice, později z Velkého Lipového. Máme za sebou 19 km. Jdeme skoro bez zastávky a pořád docela rychle. Navíc poprvé letos mám na sobě batoh s vybavením pro noc pod širákem. Nutně se musela ozvat má kolena, kyčle, kotníky, stehna a holeně. Zkrátka bolí mne celé nohy a to tak že fest.

Jim opět dokazuje, že je dobrým parťákem a že jako každý správný pes se dokáže vcítit do stavu svého člověčího kamaráda. Opravdu jsem vůbec nepotřeboval, aby mne z kopce táhnul a Jimík opravdu šel tak, že vodítko bylo úplně volné. "Pašák".

Prudký padák jsme zdárně zvládli. Chválím Jimíka a odměňuji ho kouskem Tatranky. Nyní už směřujeme k chatě Ropička. Cesta je bohužel znova tvrdá, kamenitá. Největší díry jsou nově opraveny dokonce betonem. Vede opět po hřebeni hory a vysokým smíšeným lesem. Už od vrchu Ropice jsou stále kolem cesty lány borůvčí. V létě tu musí být hotové borůvkové žně. V dálce vidím, že les končí. Tuším, že jsme u chaty Ropička.

Zavřeno! No tě pic. Asi uschnu. Sedáme na jakousi parodii lavičky. Chata je sice původně založena KČT a od začátku měla sloužit turistům. Poslední léta je tomu však jinak. Nyní vypadá, že se opravuje. Pro koho, to je ve hvězdách. Pro turisty žádné informace. Žádná služba, třeba ve formě krytého přístřešku či tak nějak.

Jimovi nalévám vodu do skládací misky a sám uvažuji, že smontuji vařič a uvařím si čaj. Je však už dost hodin, tma se rychle blíží. Varianty možného dalšího postupu mám dvě. Asi 2km po hřebeni je chata Kotař. Ta je stoprocentně otevřena a pivo tam mají dobré. Jen od ní je velice prudký sestup do Komorní Lhotky. A má kolena protestují už nyní. Navíc po tmě by byl sestup ještě složitější. Takže se vydáme po zelené 6km dlouhým, leč docela schůdným sestupem přímo odsud.

Koukám na Jima. Leží. Vypadá docela unaveně. Kdyby jen věděl, co na něj chystám za túry pro letošní rok.

Oba se unaveně zvedáme a dáváme se při zapadajícím sluníčku do pomalého sestupu. Cesta je asfaltová. Čeká nás ještě jedno krátké stoupání na Křivý a pak už jen dolů. Dolů, dolů a jen dolů. A tam je hospoda a v ní zaženu žízeň. A pak už jen půl kilometru a jsme na chatě, kde se najíme a přespíme. Za odpoledne jsme urazili 27 km. Spokojenost? Při vědomí bolavých kolen moc ne, ale dnešní túra je jen tréninková. A trénink trochu bolet musí, ne?