V bedně

Narodila jsem se své mamince ve velké, bílé porodní bedně, tak jako se rodí hodně štěňátek. A tak jako všechna štěňátka i jsem měla zalepená očka, nic jsem necítila a bylo mi pořád zima. Celý svůj čas jsem se věnovala sání mlíčka od maminky a vyhřívání se v jejím teplém kožíšku.

Teprve v závěru druhého týdne se mi očička začala pomaloučku otevírat, nosánek začal nasávat maminčinu vůni a ouška se zaposlouchala do prvních zvuků. To vám bylo dobrodružství. Já ucítila maminku, jak krásně voní, uviděla maminku jako nejkrásnější bílou chlupatou kouli. A také slyšela, jak maminka dýchá, jak ji kručí v bříšku a také jak vrní moji bráškové a sestřička.

Další dny jsem všechny své smysly zdokonalovala. Nejen že jsem vše pozorovala, ale pomaličku jsem si vše, co jsem viděla, slyšela i cítila, dokázala zapamatovat. Poznala jsem, že je nás osm štěňátek. Že mám jednu sestřičku a ostatní pejsci jsou bráškové. Už jsem věděla, že jednomu bráškovi začali říkat Tuláček. To proto, že se vždy odplazil někam za maminčino tělo a úplně se schoval v kožíšku. Mě začali ti dvounožci, co se nás starali, říkat Zpěváček. Já totiž pořád tichounce poknikávala a pobroukávala nějakou štěněčí písničku. Až mne maminka musela občas napomínat.

A vůbec maminka. Ta měla o nás starosti. Nejen že jsme ji doslova ždímali při krmení. Ale ona nás neustále čistila. Myla nám čumáčky, ouška, kožíšek i zadeček. Čenichem popostrkávala do míst, kde na nás dobře viděla a kde nás mohla hlídat. Pořád nás hladila a jemně si s námi všemi hrála. Všechna štěňátka jsme ji milovaly a měli ji rádi, tak jako všechny děti milují a mají rády zase tu svou maminku.

A jako každá maminka i ta naše nás začala brzy učit všem důležitým věcem. Ukazovala nám, co a jak máme dělat, jak se máme o sebe starat. Jak se máme chovat k ostatním sourozenců. Vysvětlila nám, že ti dvounožci jsou lidé a že jsou to naší páničci. Řekla, že každý z nich je jiný a že jsou pojmenováni na Velký a na Malá podle jejich výšky a že si je tak nespleteme. Naučila nás rozpoznat Velkého a Malou podle jejich vůně a podle jejich hlasu.

Jak utíkaly dny a týdny co jsme byli na světě, potřebovali jsme stále více času na jeho poznávání. Tuláčkovi se už několikrát podařilo utéct z porodní bedny. Páničci jej však vždy po čase našli a vrátili ho k nám. Doma nám vyprávěl, co všechno venku viděl. Nemohli jsme se dočkat, až se také dostaneme ven.

Den utíkal za dnem. Já to na sobě cítila, ale na sourozencích to bylo přímo vidět. Všichni jsme narůstali, tloustli a kulatili se, a taky se nám huňatily kožíšky. Kromě maminčiného mlíčka jsme už dostávali od páníčků dobroty jako jogurt a tvaroh. Náramně nám chutnalo to jejich mlíčko a taky piškotky.

Páničci se nám také starali o zábavu. Sem tam někoho z nás vytáhli z bedny a odnesli si jej do jiné místnosti. Tam jsme si hráli. Ukazovali nám různé hračky. Úplně paf jsem byla z míčku. Taková srandovní věc to je. Strčíte do toho tlapičkou nebo čumáčkem a ono to utíká pryč. A pak to musíte dohonit, oběhnout a strčit do toho z druhé strany aby se to vrátilo na původní místo. Páničci na mě vždy koukali a strašně moc se mi smáli.

A pak to přišlo. Velký nás jednoho dne všechny vzal do koše na prádlo a vynesl nás z domu úplně ven. My štěňátka jsme ani nedutala. Netušili jsme, že svět je tak veliký a krásný. Byl tam úplně jiný vzduch. Na čumáčcích nás šimral slabý větřík, který k nám přinášel jednu nádhernou vůni za druhou. Běhali jsme po zeleném trávníku, skotačili a prováděli různé lumpárny. Velký se venku vystřídal s Malou a ta si s námi hrála celé odpoledne. Až jsme s toho byli unaveni.

K večeru přišel Velký, vzal nás všechny zase do koše a nesl nás domů. Páni. Čekalo nás tam další překvapení. Už tam nebyla ta naše stará porodní bedna. Velký celou místnost přepažil dřevěnou ohradou a my měli najednou ten úplně nejvíc největší výběh. Panička jej vystlala starými dekami, dala do něj misky na vodu a na malé granulky. Taky nám do toho výběhu dali nějaké hračky a vůbec udělali všechno proto, aby se nám tam líbilo.

Cítili jsme se najednou jako úplně velká štěňata. Doba bílé bedny už byla pryč.