Útěk

A máme tady první útěk z porodní bedny. Bohužel jsem nebyl u toho takže, svědectví mám jen z vyprávění Pavly. O co tedy šlo? A o koho? Kdo jiný by mohl být aktérem útěku než náš Tuláček.

Anabel se vrátila ze zahrady, kde si chodí užívat krásného počasí, klidu a vůní probouzejícího se jara. Včera k takovému tomu domácímu lenošení přidala snahu o prokopání se k jádru země. Alespoň tak vypadala díra, kterou za sebou zanechala.

Hned po očistě tlapek (přece nepůjde do bedny s nohami od hlíny) si šla zkontrolovat své ratolesti. Děcka ještě v klidu spala, sem tam se ozvalo zakňučení, ale jinak byl klid. Anabel si sedla k bedně a trpělivě čekala na povel od dětí, že mají hlad. Ten vskutku brzy nadešel. Ona snad má v sobě opravdu hodinky.

Anabelka opatrně překročila postranice bedny, odšoupla čenichem štěňata, aby si vytvořila místo a ještě opatrněji zalehla do kojící polohy. To co následuje po tomto úkonu, připomíná hrnec plný vařícího mléka.

Doposud spící štěňata se z ničeho nic začínají hýbat. Začínají se různě otáčet a směrovat. Pakliže jsou ve směru, kdy jim čumáček signalizuje, že přímo před nimi je bradavka, dají se nezadržitelně na pochod. Když říkám nezadržitelně, vím, o čem mluvím. Neexistuje překážka, která by je zastavila. Brzy jsou u Anabelky. Ty první se už už přisávají, ale ti, kteří se trošinku zpozdili, jim to nechtějí dovolit a různě je odstrkují.

Štěňata po sobě vzájemně lezou, odstrkují se, bojují. Jednou jsou dole, jednou nahoře. Jednou najdou jakžtakž pohodlnou pozici, ale v zápětí mají na sobě tři ležící sourozence.

Tenhle ten klokot trvá nějakou chvíli. Pak se začne vše uklidňovat. I v tom zmateném klubku bílých kožíšků je poznat, že všichni nalezli to, co hledali. Teď se jen budou seřaďovat, aby proces kojení lahodil i oku pozorovatele. Za nedlouho není ani stopa po boji. Je vidět jen 8 válečků, spořádaně ležících vedle sebe.

První z nich co se nasytí, se vydávají za odpočinkem. Někdo se přemístí na druhý konec bedny, jiný se spokojí s poloviční vzdáleností. Jeho pohyb ustane z ničeho nic. Jen se tak v přesouvání zastaví a spí.

To ale není případ Tuláčka. Ten se včera vydrápal po hlavičkách svých sourozenců na kožíšek maminky. Stále stoupal a stoupal, až se ocitnul na nejvyšším bodě Anabelčina boku. A vzhledem k tomu, že se Anabelka opírala o postranici porodnice, tak to už neměl na svobodu daleko. Připlazil se po kožichu až k bočnici, opřel se předními packami, vytlačil nožičkami své tlusťoučké tělíčko a?

"Žuch!". Svalil se vedle porodnice na koberec. Ani nepípl a pokračoval v útěku. Pavla jej však včas odchytila a vrátila zpět. Krkolomností útěku nepřipomněl nejslavnějšího útěkáře z vězení moderní české vězeňské historie Kájínka.

Stále je co sledovat

Dnes mají první narozená štěňátka 11 dnů. Za tu dobu zmohutněla více než dvojnásobně. Stále více se vyvíjejí a povahově od sebe odlišují.

Štěňata bedlivě sledujeme a každý den je vážíme. Podle zápisu a následného přepočtu do grafu je vidět že přibírají stejnou křivkou i když je mezi nimi rozdíl i 300 gramů. Pomaličku se jim začínají otevírat očička. V noci, některé z nich začalo škytat. Hlasitě se projevují všichni, Zpěváček ale nejvíce. Někdy ze sebe vydá i docela výrazný štěk.

Anabelka už mlezivo dávno vyměnila za řádné mateřské mléko. Už ji tak odpadla celodenní 24 hodinová služba, kdy se od štěňat téměř nemohla hnout. Poslední dny využívá krásného počasí a mezi kojením si chodí odpočinout ven na zahradu. To ale neznamená, že by pro ni kojení už nebylo vysilující. Vidíme to na jejím apetitu, kdy je schopna spořádat obvyklou porci a hned na to jít ještě žebrat o přídavek. Nevím, jestli děláme dobře, ale dopřáváme ji podle její libosti. Dbáme ale na to, aby měl dostatek vitamínů, minerálů a stopových látek. I tak se nám ztrácí před očima. Březost, porod a kojení byl pro její organizmus velký zápřah. Víme od jiných chovatelů, že brzy velice zhubne.

Při pohledu na ni se u nás znásobuje obdiv k divoce žijícím šelmám, které se rovněž s oddaností a láskou starají o mláďata, ale na rozdíl od Anabelky jim nikdo nepřinese žrádlo až pod nos.

Jak to pak vypadá, když Anabelka poctí, že je čas kojení?

Zvedne se na zahradě a s výrazem v očích: "Ach jo, už je to tu zase" se vydá ke dveřím svého pokoje. Ví, že ji pořád sledujeme a že nebude čekat dlouho na otevření. Vstoupí pak dovnitř, přijde k porodní bedně, spočítá štěňata. Vypadá, jako by přemýšlela, jak se tam k nim má usadit.

Opatrně vleze do bedny a čumákem odstrčí překážející děcka, aby si mohla lehnout a nastavit jim cecíky. To se neobejde bez hlasitých projevů nevole od odstrčených štěňat.

Anabelka leží. Dosud většina štěňátek tvrdě spala. Vůně maminky je však rázem probudí. Začnou se vrtět, otáčet, mlátit kolem sebe nožičkama. Dávají se na zbrklý útěk za volným cecíkem. První štěňata se už s mlaskotem přisávají. Ten zvuk zřejmě vydráždí ostatní k ještě větší aktivitě. Už jsou u maminky všichni. Opozdilci začínají šplhat těm prvním po zádech až k hlavičkám. Tuláček, jako vždy poslední, volí taktiku podhrabání. Je skoro nejtěžší a největší. Zaboří svůj čumák pod něčí nožičky a vší silou se dere ke spodním, zřejmě ještě neobsazeným cecíkům. Štěňata nad ním "stoupají" nahoru. Někteří jen tak tak udržují rovnováhu. Ti méně stabilní se překulují, sjíždějí do vzniklé trhliny a ukazují bříška. Nepustí se však cecíků a sají nerušeně dál.

Tato vřava trvá několik minut. Pak se vše pomalu uklidňuje a každé ze štěňat drží v tlamičce svůj cecík a saje svůj daný počet nasátí*. Po chvilce první, nasycení, opouštějí tuto chumel, aby o kousek vedle ulehli do unaveného spánku.

*Štěně má v sobě zakódovaný potřebný počet nasátí. Vyplýtvá-li jej na něco jiného (třeba mu chovatel nastaví prst) nenasytí se tak jak by bylo potřeba. V případě kojení z lahve je problém malé dírky v dudlíku. Štěně nasaje svůj počet nasátí, ale jeho lahvička je ještě téměř plná. O další pití ale nejeví zájem. Když je naopak velká dírka, štěně vysaje celý obsah a ještě by klidně pokračovalo v baště dále.

Máme narozeniny -2 týdny!

Je sobota. Před dvěma týdny jsem netrpělivě pozoroval Anabelku, a vše mi naznačovalo že "to" už je tady. A následek "toho" teď leží a kňourá v bedně, která "tomu" pomalu začíná být malá, v sousedním pokoji. Stejně jako před dvěma týdny mám dovolenou a stejně jako před dvěma týdny se mi nechce nic dělat.

Štěňata už mají kolem 1,5 kila, jsou tedy pěkní mackové. Začínají se zvedat na předních nožičkách a pokoušejí se o první kroky, což působí více než legračně. Očička už mají také otevřená. Jsou krásná. Zvukové projevy bych přirovnal takovému pubertálnímu mutování. Prostě děcka kňučí, kňučí a kňučí a najednou štěknou.

Anabelka žere jako žíravina. Ne že zbaštila už celý pytel granulí, který ji podle našich odhadů měl vydržet při nejmenším do konce měsíce, ale ona ho sežrala i s tím, že tyto dávky značně obohacujeme masem, vývary, droby či zeleninou. Včera sotva dojedla svou porci granulí, krůtích krků, těstovin a zeleniny, přišla k nám a žebrala tak dlouho, dokud nedostala zbytky ze pstruhů, co jsme si dopřáli k večeři. Doufám jen, že brzy nesežere i nás.

Štěňata už nyní spinkají delší časové úseky. Anabelka má tedy více času pro sebe na odpočinek. Když pak přijde ke své mateřské povinnosti vzniká v porodní bendě pěkná mela. Bohužel někteří (ti největší) jedinci si své právo na mlíčko vykládají po svém a zcela sobecky odstrčí slabší sourozence stranou. Je tedy na nás, hlídat přírůstky všech a pak preferovat při kojení ty nejpotřebnější. Podle našich záznamů se ale zdá, že se nám to úspěšně daří.

Přežili jsme prvního Apríla

Tak a máme tu zase výrazné pokroky. Štěňata mají nádherně otevřená kukadla. Začínají ovládat své nožičky, což vede ke stále častějším pokusům o útěk z porodní bedny. Naštěstí jen pokusům. Anabel je už nesvá z vytahaných a rozcumlaných cecíků, stále méně ochotně tráví čas kojením. Začíná si vyžadovat naši pozornost. To jako předchozí noc.

Vzbudil jsem se kolem druhé nad ránem. Musel jsem. Když už jsem byl vzhůru, šel jsem se kouknout do místnosti s porodnicí, jestli je vše v pořádku. Štěňata spinkaly, volně poházené po bedně, jen dvě fenečky spinkaly ve vzájemném objetí. Byly rozkošné. Všechny odpočívaly naprosto nehnutě, až jsem dostal strach. Podřepl jsem a jemně každé pohladil bříško, dokud záškub nožičky neprozradil, že je v pořádku. Vše bylo v pořádku a tak jsem šel zpátky do postele.

Tam mne však čekalo překvapení. Po tmě jsem nahmatal na místě polštáře Anabelku. Usmál jsem se, pohladil ji a chtěl jí přimět k tomu, aby mne pustila na mé místo. Odmítala jakkoliv reagovat. Nechtěl jsem vzbudit Pavlu nějakým hlasitým komandováním a tak jsem se přiklonil k Anabelčině hlavě a důrazně ji zašeptal. "Dolů, Bela, dolů". Nic. Jen jsem koukal do šilhajícího oka. Rozkaz jsem opakoval několikrát. Vždy s neúspěchem.

Nezbylo mi než Belu začít z postele vystrkávat. Nevím, jak to zařídila, ale byla nepředstavitelně těžká, bezvládná. Stěží jsem její nohy vysunul nad hranu postele. Zase se nehýbala. Vsunul jsem ji pod tělo ruku a začal páčit. Pomalu a jistě jsem ji posouval ven z postele. Pochopila, až když byla na spadnutí, že nemá jinou šanci. Překulila se, zhoupla na zem, koukla na mne opovržlivě přes rameno. Její pohled mému sebevědomí nepřidal. Dala mi tím najevo, co si myslí o lidech, co nedají spát kojícím matkám.

Stužková

Porodní bedna se pomalu, ale s nezadržitelnou nevyhnutelností mění v nádrž plnou klokotající, bublající, ševelící pěny. Bílé kožíšky stále mohutnících štěňěčích tělíček se neustále hýbou, přelézají se, koulejí se přes hřbety i přes sebe. Štěňata se staví na zadní a vypadají, že chtějí vzít přes stěny porodnice do zaječích.

Tato aktivita trvá vždy nějaký čas po kojení. Pak se jedno štěně za druhým uprostřed pohybu zastaví, ztvrdne a usne. Až na jednoho. Je jedním z největších, má moc heboučký kožíšek a zelenou mašličku. Fyzicky i pohybově převyšuje sourozence o pár dnů. Zatímco ostatní se už snaží spát, on se batolí kolem, ke každému čuchá, do každého drbe a každého chce kousnout. To dělá vždy v pravidelných obchůzkách celé porodnice. U každého sourozence vydrží přesně do doby, než ho probudí a než mu sourozenec hlasitě vynadá za jeho troufalost. Ani pak není spokojený a pokračuje v obchůzce. Ano, uhádli jste. Zelenou stužku má náš Tuláček.

Štěňata si ověřují, co už umí. Poněkud nejistě už dokáží stát na všech čtyřech. Mají rozvinutý sluch, jsou schopni se vydat za zvukem. Už poznaly, na co mají nosánek. Očuchávají vše a všechny. Taky si pěkně z blízka všechno chtějí prohlédnout.

Nejvíce zábavné je ale pozorovat jak si zkoušejí hlas. Od slabého pobrukování, přes poštěkávání až po občasné hlasité štěknutí, někdy napojené po sobě do jakého si krátkého zavytí.

Včera štěňátka poprvé okusila Nutrilon. S jazýčkem ještě neumí. Jsou schopni z malé misky zacákat celou místnost. Z flašky jim to jde lépe, ale zase nechceme, aby si lahev oblíbily a daly pak přednost jí před cecíkem Anabelky.

Velikonoce první

A máme tady první Velikonoční pondělí v životě našich štěňátek. Děcka stále rostou jako z vody (což je jistě dobře) a nám to působí některé i nečekané problémy. Například to, že nám štěňata vyrostla z porodní bedny. Byla už tak velká, že Anabelka začínala mít problémy se usídlit při kojení tak, aby se dostalo na všechny a taky aby je nějak nezranila. Další pohnutkou že je nutné starou porodnici nějak řešit, byly množící se útěky. Děcka a vodu prostě jen tak nezastavíš.

Bedna šla pryč (rozebere se, uskladní, a až příjde zase čas, tak se smontuje pro další štěňátka). Místo ní, jsem smontoval dřevěnou konstrukci, která ohraničuje plochu cca 2,5 x 1,8 m. Pavla ji vystlala dekami a podložkami. Plocha nového výběhu nyní zabírá skoro celý samostatný pokoj.

Štěňátka jsou čím dál tím víc aktivní. Jsou hravější. Tak nějak po dravčím způsobu. Začínají se prát, kousat, provokovat. Někteří si ověřují své schopnosti štěkat, výt. Je to sice legrační a ke štěkotu to má hodně daleko, ale snaha se cení.

Další věcí co musíme řešit je "dobašťování". Že nevíte co to je? No štěňata pokud se nenabaští, mají hlad a otravují ty šťastnější, co se více nasytili mateřského mléka. Musí se tedy "dobaštit". Řešíme to individuálně. Děcka mají rády Nutrilon, ale takový Ostraváček je pro ně učiněný zákusek. Lízají ho ze lžičky a dokáží si o něj docela jednoznačně říci. Dokáží se kvůli němu i poprat.

Jména

Včera jsme děcka vypustili všechny najednou na zahradu. Chvilinku jen tak postávaly, kňučely navzájem, ale po chvilce se první z nich začaly osmělovat a vykročily do neznáma. Anabel se snažila o nějakou výchovu, ale působila jen bezradně. Sem tam si lehla před štěně a štěkla. Tak se stalo, že se štěňata rozeběhla po zahradě v různých směrech.

Zatímco jsem stál, točila se tři štěňata kolem mých nohou. Snažily se kousnout do nohavice, tahaly mne za gumovou botu.

Červená se vydala na průzkum zahrady a brzy se za ní vydal "zelený". "Fialový a modrý" šli opačným směrem. Ať šli kam šli, vždy neomylně směřovali k něčemu špinavému. Čerstvě odkopaná hlína, nevybrané ohniště, vodou rozmělněný záhonek. Dělali všechno proto se co nejdříve umazat.

Po chvilce jsme je nahnali zpátky do bedničky a začali je krmit.

Od posledního zápisu se jedná o další pokrok. Štěňata pravidelně dostávají příkrm k mateřskému mléku, které pomalu ale jistě přestává stačit. Začali jsme Nutrilonem. Pak přibyly Ostraváčky. Děcka nepohrdla ani kaší s granulí a masovo-zeleninového vývaru (byl výborný, pošlu recept). Co ale mají nejraději je kaše ze sušeného mléka, bohatě dochucena rozpuštěnými piškoty. Sotva jim člověk nechá plnou misku, uslyší mlaskání a po chvilce je kaše pryč. To se pak spinká.

Další změnou je to, že naše děcka už mají jména. Dnes jsem je poslal na ČMKÚ. Můžeme tedy začít s představováním.

Dámy a pánové, jako prvního si Vám dovoluji představit neúnavného dobyvatele sněžných plání, neohroženého, nejzlobivějšího a nejodvážnějšího pejska, jehož jméno je:

Arctic Arrow. Arctic je od začátku nejrychlejší a nejméně unavené štěně ze všech. Svým bráškům a sestřičkám nedá spát, vždy je budí ať už taháním za pacičku či ouško, nebo prozpěvováním. O jídlo se hlásí první a rád si dojde pro podrbání.

První psí slečna, která se narodila po Arctikovi dostala jméno Astana Amy. Následují: Aragorn Assad, Attila ..., Ayrton Amor,

Jména jsme vybírali pečlivě. Vždy jsme se snažili, aby alespoň jedno jméno štěně vykreslovalo jeho charakter. Aragorn, byl hrdý, Attila bojovný, Ayrtn rychlý. Přitom Ayrtona charakterizovalo i jeho druhé jméno - Amor. On byl náš miláček.

Ach jo

Čas letí jako bláznivý. Nejvíce to člověk vnímá, když pozoruje štěňata. Je to měsíc a pár dnů, kdy přišla na svět. Tenkrát slepá, neohrabaná tělíčka, jejichž jediným zájmem bylo jíst a spát. A nyní?

ZVĚŘ!!!! Jejich bedna je jim už malá!!! Pustíte je na zahradu a rozeběhnou se do všech světových stran!!! Vysvětlujte jim, že mulčovací kůra není k jídlu!!! Že tkaničky patří do bot a ne do tlamičky!!! Že nemají chodit blízko plotu, za kterým je velký pes!!! Že se nemají rvát!!! Že mají všechno z misky sežrat!!! Že se nemají motat pod nohami. Že.. Ale škoda mluvit.

Prostě máme doma osmihlavou neřízenou střelu typu země-země. Ve dne v noci řvou, kňučí, něco trhají, chtějí si hrát. Většinou zrovna s tím kdo zrovna usnul, tak ho zase probudí. A tím vznikne další kravál. Už jsme se přes měsíc pořádně nevyspali.

Jsou.. Jsou prostě krásní, milí, roztomilí. Už aby byli pryč. -)

Přijel tatínek a jde se čipovat

Máme za sebou pár událostí, které si opravdu zaslouží zaznamenat. Třeba v sobotu nás navštívil Cedrik. Kdo je Cedrik? Cedrik je táta našich štěňátek. Přijel zkontrolovat Anabelku jestli se o jeho děcka vzorně stará, jestli děckám nic nechybí a samozřejmě si přišel zahrát na "tátu".

Hned jak spatřil celou smečku, zaváhal. Děcka jakoby ho poznala, se k němu vrhla. Anabel se taky přišla přivítat. Bodejť ne. Od začátku ledna se neviděli.

Chvilku se jen tak všichni motali mezi námi. Cedrik evidentně zaskočen, nevěděl jak se má k těm malým medvídkům chovat. Anabel využila příležitosti a přítomnosti druhého rodiče a rozhodla se odpočívat.

S tím Cedrik nepočítal a tak jsme byli svědky, jak ležící Anabelka, možná i trochu pobaveně, pozoruje zděšeného Cedrika, který se neustálým útěkem chtěl zbavit právě nabyté otcovské povinnosti. Marně. Štěňata jej neustále pronásledovala a nedávala mu chvilku pokoj. Nebýt toho že musela sem tam také spinkat, by kroužili po zahradě do setmění.

Cedrik odejel v neděli. Štěňata i on pak dlouze odpočívali. Byli z té návštěvy hodně unaveni. Věřím, že se jim ale setkání líbilo.

V pondělí 7.5. dostala štěňátka své pasy, a byly jim vstříknuty čipy. Až na jednoho "hrdinu" se čipování jehlou, která je docela hodně tlustá, obešlo bez nářků a v mnoha případech i bez kňučení. Myslím, že by se čipování Samojedíků mělo natočit a ukazovat lidským dětem před jakoukoliv injekcí.

Zapisování do průkazů i očipovávaní celkově provázely trochu zmatky. V malé ordinaci jsme byli čtyři dospělí lidé a 8 neukázněně pobíhajících štěňat, které jsme střídavě naháněli do přepravních bedýnek. Byla tam zkrátka mela a chaos.

Astana má páničky

Dnes nás opustilo první štěňátko. Pro Astanu přijeli noví páničci z Třince. Bude bydlet v domku se zahradou, a jak jsme pochopili, bude mít doma i další psí kamarády.

Stejně je to zvláštní pocit. Člověk je od samého začátku u celého procesu vzniku nových životů. Přes pět měsíců starostí o fenku, o hárání, o průběh páření, o celou březost. Pak se přiblíží porod, nervozita ještě stoupne. Pak se narodí štěňátka a začínají starosti o jejich zdravotní stav a vývoj. Když už jsou štěňata velká, přibudou starosti o vlastní majetek, protože se promění v demoliční četu. A najednou je jedno pryč a v dalších dnech další a další. Zbývají již poslední volná štěňátka!!!

Výchovné problémy

Gauneři, gauneři, gauneři. Organizovaná skupina, lupiči, teroristi a URNA v jednom. To jsou naše milá štěňátka. Po sobotě nám jich zbývá jen 5. Amálku si necháváme, takže na prodej jsou už jen samí kluci. Když všichni spojí síly, stane se z nich stroj na všelijaké neplechy, nepravosti a katastrofy.

Za dobu co štěňátka rostla, vytahoval se do výšky na naší zahradě důmyslný systém zábran a bariér, který měl od řádění štěňat ochránit část zahrady a pár okrasných záhonků. Vždy, když štěňata našla způsob, jak se přes bariéru dostat jsme ji zvýšili o pár centimetrů. Dnes nám zahradu rozděluje taková menší, skoro metr vysoká, zeď. Další zvyšování jsme vzdali. Pochopili jsme, že sebevyšší stěna nebude nikdy pro štěňata žádnou překážkou. Jediné co na ně platí je nepřetržitý dozor (zakázané dělají nejraději) a bílá umělohmotná tyčka, která poklepáním na okapovou rouru vyloudí varovný zvuk. Děcka když jej uslyší tak se vždy hned o překot vracejí na "základnu" (povolenou část zahrady).

Ani tady ale nesmí zůstat bez dozoru. Oblíbili si Pavlou upravované a udržované záhonky. Milují mulčovací kůru a mulčovací tkaninu. Obojí máme roztahané po povolené části zahrady a obojí chybí na záhoncích. Taky bychom to rádi vzdali, nemít obavy co taková mulčovací kůra udělá v trávicím traktu našich štěňat. Kolikrát už jsme ji lovili z hloubi jejich tlamiček. A o drobných kamíncích nemluvě. Netušil jsem, že nějaké na zahradě máme a už vůbec ne že jich je tolik.

Když už štěňata netrhají plachty, nehrabají v záhoncích, netrénují skus čelistí na kamíncích, tak se rvou. A když řeknu rvou, nemyslím tím takovéto štěněčí, hravé kočkování. Myslím tím normální pouliční bitky. Šarvátky a řeže jak z amerických filmů. A vždy jde o "férovku". Dva i více na jednoho! Takže se ozývá vrčení, mručení i kvičení. Z počátku jsme na to koukali s obavami a chudáka, na kterého si ostatní zasedli, jsme ochraňovali. Ale věřte, nejde to dělat pořád. Dnes, když už uslyšíme postrašený a třeba i bolestivý výkřik, tak se z pozice zkušeného rodiče jen koukneme, děcka okřikneme a dál se věnujeme své činnosti. Člověk zkrátka nějak otupí.

PS: Ty potvory se perou vždy, když se prospí a odpočinou si. Poprvé se každý den cítí odpočatí ve dvě ráno.

Kalamita

Tak už nás naši mladí opouštějí. Už nám zbývají poslední kousci. Na jednu stranu máme radost, že malí mají nové rodiny, o kterých jsme přesvědčeni, že je zahrnou láskou a že v nich budou šťastní. Na druhou stranu je tu smutek. Na dlouhou dobu budeme bez štěňátek. Nějak si to už nedovedeme představit.

Včera se nám děcka dostala nějakým nedopatřením do našich pokojů. Anabel zřejmě hňápla po klice a dveře povolily. A "Den otevřených dveří" mohl začít. Štěňata jej využila do maxima. Začali lovem na dřevěné žirafy. Ty útokem smečky hravě skolily a pak je popotahovaly po všech pokojích. Na to zatočili s vázami. Nějaké sušené trávy a rákosí, Phe, to, pro vlčí smečku přece není žádný nepřítel. Také vytáhli si časopis "Psí sporty". Do té doby jsem netušil, že je Anabel naučila číst. Z veškeré té práce měli asi vysušené pacičky, takže si posloužili anibakteriání Indulonou. Řádně promaštěné tlapičky zanechaly stopy po všech podlahových krytinách ve třech pokojích.

Naštěstí jsem do té spouště přišel z práce první. Po prvotním šoku, který jsem vydýchával na zahradě, jsem začal kalamitu řešit. Vše jsem zadokumentoval na kameru a pak částečně uklidil. Potom jsem si sedl ven ke štěňatům, ta se ke mně přivinula, a já poslal "varovnou" SMS Pavle do práce. Nechtěl jsem riskovat, že budu muset ještě volat "rychlou".

Poprvé na vodítku

Včera jsme vzali naše děcka poprvé na vodítko. A hned napoprvé jsme se vydali na pořádnou procházku. A byl to pořádný "záhul".

Když Anabel uviděla postroj tak jsme mysleli, že se samým štěstím zblázní. Jako by do ní udeřil blesk. Poskakovala, skotačila, nebyla schopna se uklidnit. Už už aby někam šla. Tak jí vycházky chyběly! Nakonec spojeným úsilím se nám podařilo postroj Anabelce úspěšně nasadit.

Mezitím si naše děcka hrály se svými vodítky. Vůbec jim nedocházela jejich souvislost s obojky, které už měly připnuté na krčkách. Až jim to docvaklo, respektive až zacvakla karabinka v kroužku obojku, začala být štěňata poděšena a nervózní. A což teprve až ucítila tah vodítka, který je nutil jít úplně jiným směrem, než zrovna chtěla.

Já si připnul na stopovačku Anabel a do druhé ruky jedno ze štěňat. Taky už jsem odvyknul Anabelčině síle a tak když Anabelka zabrala, stopovačka proklouzla dlaní a spálenina byla na světě.

Vyrazili jsme branou a pak chodníkem kolem silnice. Naprosto krizový okamžik. Zmítající se štěňata vlála na vodítkách a my trnuli, že mohou každou chvíli skočit pod kola některého z aut, co projížděla kolem. U mě to ještě nebylo tak zlé. Amorek nějak pochopil, co se po něm chce, a téměř na kontakt následoval svou maminku. Na silničku vedoucí k polní cestě jsme dorazili poměrně rychle a bezpečně. To Pavla musela jedno štěně nést, oba by vést nezvládla.

Na poli se děcka uklidnily. Asi jim došlo, že jim nic jiného nezbývá, než jít kam chceme. A také stále viděli kousek před sebou maminku a to byla ta správná motivace. Během následujících pár minut už všechna štěňata šlapala přímo na jedničku.

Prošli jsme polní cestou, která se změnila v pěšinu s vysokou travou. Pak jsme šli lesem až do sousední vesnice. Pořád jsme čekali, že štěňata začnou nějak odpadávat, protestovat, že dají najevo, že už mají pochodu dost. Ale ne. Překvapili. Došli jsme až k hospůdce, kde jsme se stali atrakcí číslo jedna. Zase jsme čekali, že sotva se zastavíme, děcka lehnou a budou odpočívat. Ale oni ne. Chvilku se rozkoukávali a hned na to začali řádit. Ona ta severská plemena jsou nezmaři od narození.

Ještě jednou jsme čekali, že štěňata budou unavená. Po návratu domů, nás opět vyvedli z omylu. Hned po návratu a vypuštění na svobodu, se rozutíkali zkontrolovat, jestli je zahrada v pořádku a jestli nedošlo k nějakým změnám. A vydrželi řádit až do tmy. Jak říkám - Nezmaři!!!

PS: Těšili jsme se, že když už nic, pochod se na nich projeví tak, že budou déle spát. Neprojevil.

Opravdový výlet

Další víkend za námi. Byl vydařený. Štěňata se poprvé v životě vezla autem na výlet. Zatímco Anabel okupovala celý zavazadlový prostor, který není nikterak malý, štěňata se tísnili s obavami ve tvářích na klíně Pavly. Kdyby tak hodné byly pořád.

Jeli jsme k Pavlininým rodičům. Děcka se chovaly slušně, zvědavě si prozkoumávaly cizí zahradu. Došlo samozřejmě na hraní a na mazlení. Zkrátka, pěkný den.

Víkend trošku opět zakabonili "zájemci" o štěňátka. Píši v uvozovkách, protože mám na mysli velice specifickou skupinu "zájemců" a tím i potenciálních chovatelů. Jsou to takoví, kteří neváhají a velice urputně si telefonicky rezervují štěně. Většinou na 150% slibují, že přijedou o víkendu a že určitě pejska chtějí. Jsou děsně nadšení a děsně přesvědčiví. V pátek, když jim voláme, abychom si upřesnili, kdy je máme čekat, abychom si my mohli naplánovat program, neberou telefon. A neberou ani později a samozřejmě se už nikdy neozvou.

Určitě nikdo kdo odchová štěňata, nebude nikoho nutit aby si je koupil jen proto, že to slíbil. Vždy je lépe když si dotyčný uvědomí zavčasu, že na výchovu štěněte nemá podmínky, čas, prostory. Je to pochopitelné a pro mne osobně je to znak odpovědného přístupu.

Ten přístup co prezentují výše zmínění "zájemci" je především neslušný a o charakteru, slušnosti, odpovědnosti i inteligenci dotyčných vypovídá úplně všechno.

Poslední je Amorek

Máme poslední štěně na prodej. Říkáme mu Amore. V době kdy jsme "přidělovali" jména jsme pro něj nemohli vymyslet nic výstižnějšího. Amor totiž rozdává lásku. Není to ale žádný submisivní jedinec. Svou samčí převahu dává s přehledem najevo i vůči Anabelce (matce). Je dominantní tip, který si sjedná pořádek, žádná cizí laskominka pro něj není nedostupná. I když už je v cizí tlamě. Bere vše.

Na druhou stranu je jediný ze všech štěňat, který si sám a často dojde pro pomazlení. Umí svou touhu po projevu náklonnosti dát zcela jednoznačně najevo. Přitlačí se tělíčkem, rýpne čumákem, a když ani to nepomůže, upomene se packou. Přitom lehce nakloní hlavu, podívá se vám do očí a usměje se. On se opravdu umí smát. Ostatně je to Samojed.

Oblíbili jsme si ho. Dopustili jsme se té chyby, že jsme ho nechali, aby nám přirostl k srdci. Nějak si nedokážeme představit, že jej musíme někomu prodat. Proč se má mazlit s někým cizím? Ach jo. Bude to těžké. Ach jo.

Zítra, ve středu si pro něj přijedou. Dva dny před vypršením ultimáta, které jsme si stanovili. Buď si pro něj přijede někdo do pátku, nebo Amorek zůstane s námi.

Sedíme na sedačce před televizí, jejíž program nevnímáme. Anabelka už zase žije v obvyklých kolejích jako před porodem. Spí v klidu na pelíšku a je jí všechno jedno. A co náš Amor? Tlačí se s námi na sedačce. Jednou se tulí ke mně jednou k Pavle. Stále se na nás kouká a směje. Jako by nám chtěl dodat odvahy. Chová se neskutečně mazlivě. Láskyplně nás pořád olizuje jazýčkem. Věnuje se spravedlivě nám oběma.

Předevčírem začal měsíc červenec. Štěňata se narodila skoro před 4 měsíci. Za tu dobu vám ten tvoreček zkrátka přiroste k srdci víc, než si myslíte. Ani my nebyli výjimkou. A tak poslední večer s Amorem, byl smutným a hodně slzavým.