Prochajda

Dovolte, abych se představil. Já jsem Jim. Samojed Jim. 

Žiju s dalšími Samojedy - holkami. Anabel a její dcerkou Amálkou. Holky jsou fajn, ale občas s nimi není řeč. To si postaví hlavu a nechtějí se bavit. Jsou děsně pohodlné a pořád spí doma na matraci. O holky se stará hlavně Malá. Velký si s nimi jen hraje. Když si s holkami Velký hraje, nedělá mi to vůbec dobře. Pořád si myslím, že Velký je jen můj. Taky s námi žije kočka Micina. Je to kočka černá a je tak černá, jako je černé uhlí. Takže se mezi námi bílými psi neztratí.

My zvířata žijeme ve společnosti dvou lidí. Velkého a Malé. Jsou hodní a slušně vychovaní, takže s nimi moc starostí nemáme. Když chceme, dají nám jídlo, nebo je vezmeme na procházku. A když si to zaslouží, jedeme s nimi na výlet. A také si s nimi různě hrajeme.

Já mám na starosti toho Velkého. Každý den spolu několikrát chodíme na dlouhé procházky. Čas od času jedeme společně na hory. Já Velkého totiž všude beru s sebou. Mám ho moc rád na to, abych ho někdy nechal doma. A navíc, připadá mi to s ním takové hodně zajímavé.

Dneska bude ranní procházka stejná jako každý den. Přišel za mnou Velký, v ruce držel postroj a říkal, že se půjdeme projít. Ne že bych tomu člověčímu štěkotu nějak moc rozuměl, ale Velkého znám tak dlouho a tak dokonale, že vycítím, co na mě štěká. Ale jinak ten jejich štěkot je srandovní. Vždy se bavím, když poslouchám, jak si Velký s Malou povídají.

Nevím proč mi Velký, potom co mi obleče postroj, nahází pamlsky do vody. Tím mě vždy může pořádně vytočit. Než se mi je podaří všechny vylovit, jsem napitý jako houba.

Když mi Velký obleče ten  postroj a dá pamlsky do vody, vím, že jdeme na procházku hnedka z domu. Ale když to chystání trvá déle a Velký si připravuje i batoh, je jasné že půjdeme na dlouhý výlet. A to asi jedeme autem. A to mám rád. Sedím si, koukám se z okna, jak svět kolem ubíhá, zatímco můj Velký mi dělá šoféra. Na výlety jezdíme i vlakem. Ale to nemám moc rád. Za prvé mi Velký musí nasadit do vlaku náhubek a za druhé vlak je příšerně hlučná věc. Navíc ve vlaku musím sedět na zemi a nic nevidím z okének. Tak se alespoň opřu o nohu Velkého a ten mne může za odměnu, že s ním jedu hladit mezi ušima.

Dnes však jdeme jen tady po okolí. Přemýšlím, kde Velkého povedu, když ho vidím, jak si zapíná úvaz a prosím mne, abych počkal u brány. Chci mu říci, že rozumím a že se strašně moc těším. A čím více se těším tím hlasitěji mu to říkám. Asi mi nerozumí, protože mne vždy okřikne, ať jsem zticha.

U brány Velkého počkám, aby se mohl pomocí vodítka připnout do mého postroje. Na to nesmím nikdy zapomenout. Kdo ví, jak by to dopadlo. Kam by Velký vůbec došel. A co kdyby se ztratil?

Naštěstí je už zapnutý. Trochu se uhnu, aby mohl otevřít bránu, a už jdeme první metry procházky. Nejdříve zkontroluji svůj strom, ten hned za branou, jestli jsem tu neměl nějakého vetřelce. Nikdo tu nebyl, ale raději obnovím svou značku. Velký tomu nějak nerozumí. Ani chvilku nepočká a já svou značku jako vždy odbyl. Musím to Velkému nějak vysvětlit, aby se příště zastavil a dal mi šanci své dílo udělat důkladně.

No nic. Rychle ho předbíhám a už jej táhnu. Je děsně pomalý! Já rád běhám a utíkám, ale s Velkým to nejde. Musím jen tak vyklusávat. Napadlo mne zahnout na pěšinu doprava. Doufám, že tam Velký půjde taky. Jde. Asi mi nějak rozumí. Já ucítím, že bych měl někam odbočit, odbočím a on to hned udělá po mně. Neříkal jsem, že je dobře vychovaný?

Zavrčelo mi v útrobách a musím se rychle zastavit. Dřepnu si, natáhnu krk a sklopím uši. Trochu se stydím. Proto přivřu i oči. Ještě že mne Velký nepozoruje. Na to, že je to jen člověk, je docela diskrétní. I když nechápu, proč si mé dílo pak prohlíží. A navíc si pokaždé stěžuje, že mu to nevoní.

Rychle pokračujeme v procházce. Nechce se mi jít domů tak to protahuji různými odbočkami a oklikami, tak abychom šli co nejdéle. Velký vždy poslechne, nic nenamítá. Můžu si ho vodit, kam chci.

Asi dvacet metrů nalevo v lese vidím pohyb. Koutkem oka zkontroluji, jestli si toho Velký také všiml. Myslím, že ne ale zpozorněl, když se mi vzrušením naježila srst a vzpřímily uši. Ach jo. Zase jsem se prozradil.

Byla to srnka. A hned začala utíkat. Velký mne okamžitě uklidňuje. Prý ať neblbnu, že ji necháme být, že bych ji stejně nechytil, a tak dále. Je dneska nějak drzý, ale já mu to dnes odpustím. Jen jednou mne těmi poznámkami ale naštval.

To jsem si kdysi při večerní procházce zase dřepl a staral se o sebe. Velký posvítil do křoví přede mnou a všiml si, že tam stojí vyděšený kolouch. Byl kousínek ode mne a koukal rovnou na Velkého a mne. Já ho vážně neviděl. On se totiž ani nehnul a navíc. Co vám budu povídat. No a to co ze mne vypadlo, pak přebilo všechny pachy světa. Bůh ví, co mi dali za granule. A Velký si potom dlouho ze mne dělal legraci, že nejsem vůbec žádný lovec. Pcha. Já mu ještě ukážu.

Srnka je samozřejmě už pryč. Ani jsem se nesnažil se za ni rozeběhnout. Nemělo to žádnou cenu. Stejně s Velkým na vodítku bych ji nedohonil.

Myslím, že už jsme toho na ráno nachodili dost. Však jsme prošli skoro všemi cestami a stezičkami co okolo našeho lesního domku jsou. Odbočuji proto na stezku, která vede domů. Dovedu Velkého k naší bráně a nechám ho, ať se odepne. Snad dokáže sám otevřít bránu a neztratit se na zahradě.

Doma se jdu hned napít a chvilku si odpočinu. Velký mne pohladil mezi ušima a řekl, že to bylo fajn. No jo, taky si to myslím. A teď mne nechte, chce se mi spát.