JAK JSEM VELKÉHO TAHAL ZASE JEDNOU Z BRYNDY

A je to tady. Čekal jsem to. Ten kopec se mi od samého počátku nezdál. A ta cesta není cesta, není to ani stezka a ani pěšinou se to nedá nazvat. Vždyť se drápeme do sesunutého svahu tvořeného jen volným kamením!

Po celou dobu co jsme odbočili z turistické stezky, jsem k Velkému, co nejusilovněji vysílal prosbu, ať si to rozmyslí, že tudy nechci jít. On zase jednou neposlouchal. Jen ke mně promlouval, jako že to bude dobré, že to zvládnu. Povídali, že mu hráli. Vždyť já vím, já to zvládnu. Já ano, ale co on? Já mám čtyři krátké, pevné nohy a umím je dokonale používat. Velký má jen ty dvě dlouhé, neohrabané, tenoučké a je na ně vysoký až běda. Obávám se, že spadne, že se zřítí dolů, že mě strhne s sebou a že mu potom nebudu moct pomoci.

Uslyšel jsem známý, ale hrozivý zvuk. To Velkému znova podjely nohy. Vodítko se napjalo jako struna a začalo mne nemilosrdně táhnout dolů. Musím se teď celý přikrčit. Lehce roztáhnu nohy a jakoby podřepnu. Tlapky mi na těch volných kamenech stále podjíždějí. Pomoc! Na chvíli mne přemáhá panika.

Co bude, když se Velký sesune a začne padat dolů? To vodítko je pružné, Velký je těžký, já mám pramalou šanci ho zadržet. Bude padat do doliny a mne to pak vystřelí za ním!

Přinutil jsem se uklidnit. Snažím se tlapky zaklesnout mezi kameny. Kéž bych tak měl vytahovací drápky jako má Micina. Odhodil bych ty volné kameny a zaseknul bych je hezky pěkně hluboko do hlíny pod nimi. Stál bych pevně a klidně. To by byla paráda.

Zadní nohy se mi opřely o to málo pevnějších kamenů, co tady jsou. Ještě více jsem se přikrčil a napnul svaly k prasknutí. Zabral jsem. Krk se mi prohýbal až k zemi, hlavu jsem vypjal. Přední nohy skoro ztratily kontakt se zemí. Prakticky stojím na zadních. Ale daří se! Vítězím. Velký udělal krůček kupředu a pak ještě jeden. Napětí povolilo. Cítím, jak se nyní pevněji postavil, a jak se také s hlubokým výdechem uklidňoval. Už také slyším, jak říká" "Díky Jimíku, to bylo o fous". Já myslím, že to nebylo o vůbec žádný fous. Bylo o kočičí fousek. Ten je o mnoho tenčí než můj. Tak málo chybělo, a spadli bychom oba dolů do doliny.

Chvilku stojíme na místě. Oba hlasitě dýcháme. Myslím, že se Velký chystá po krátkém odpočinku dojít ke spadlému stromu, co leží opodál. Cítím to. Slyším povel a zaberu. Kouknu za sebe a vidím, jak se Velký chápe větviček keříku, co tady opuštěný roste. Druhou rukou se přidržuje trsu trávy. Připadá mi docela zoufalý. Nespoléhám se na něj a z plných sil zase začnu tahat. Vždyť on je tak nespolehlivý. A já už nechci dopustit, abychom měli namále jako před chvíli.

Pomalu postupujeme vpřed. Nebo lépe řečeno prudce nahoru. Svah je stále strašlivě prudký. Nikdy jsem do takového krpálu nelezl. Ještě tři metry. Ještě dva. Už jen kousínek. Jsem u silného kmenu stromu, co se tady při sesuvu zřítil. Teď tu leží, pevně zakotven o dva další, stále ještě stojící stromy.

Velký dochází až ke kmeni a okamžitě se na něj s viditelnou úlevou svalí. Shazuje batoh, drbe mne dlouze mezi ušima a s úlevou se směje. Vypadá jako by mu spadl kámen ze srdce. Vytahuje pamlsky. Jsem tak vyčerpán že mi ani nijak zvláště nechutnají. Raději bych vodu. A už také vidím, jak Velký rozbaluje skládací, žlutou misku a s láhve ji naplňuje vodou. Myslí na mne, je hodný, mám ho rád. Jejda, to je lahoda. Studená, čerstvá vodička. Já ji snad vypiju všechnu. Spokojeně napojený se přitisknu ještě více k jeho noze.

Musím dát odpočinout nohám. Úplně se mi podlamují. Zmocnil se jich neovladatelný třes. Oba s Velkým pořád hlasitě oddechujeme. Myslím, že Velkému dochází, do jakého nebezpečí nás dostal. Sklání se zase ke mně a drbe mne mezi ušima, poplácává mě po těle a pořád mne chválí. Nemůžu si stěžovat. Pochval od něho se nikdy nenabažím. Dělají mi náramně dobře. Jen si říkám: "Škoda, že mne teď nevidí Amálka s Anabelkou. To by holky koukaly, jaký jsem teď hrdina!" Ale co, budu jim to doma vyprávět a Velký určitě taky. Vždycky to dělá, když se vrátíme z výletu nebo procházky. Ježí se mi, když to slyším, na hrudníku chlupy pýchou.

Odpočíváme o hodně delší dobu než obvykle. Velký je nějaký hodně uřícený. Po obličeji mu stékají krůpěje potu, úplně mokré má také triko a vůbec nemůže uklidnit dech. Asi toho má dost. A to říkal, že půjdeme celý den. Teď ještě nebylo poledne. Jsem zvědavý, jak to vydrží. Zase bude na mě, abych mu pomáhal.

Sklání se zase ke mně a říká, že dál už půjdeme bokem ke svahu. Že budeme stoupat v serpentinách dokud, se nedostaneme do míst, kde není svah až tak prudký. Nevím, proč mi to vysvětluje, vždyť jsem ani nechtěl jít jinak. Nemělo by to vůbec žádný smysl. Stoupání bude sice delší, za to určitě bezpečnější a v konečném důsledku výstup nebude ani tak namáhavý.

Jsem rád, že konečně dal na mně. Jdeme do kopce způsobem cik-cak. Vždy pár kroků doleva a pak zase doprava. Velký musí nyní stále častěji odpočívat. Kdyby dal na mne od začátku, mohli jsme být už nahoře a on by byl v úplné pohodě. Věřím, že si z toho vezme ponaučení a příště mne už poslechne.

No co vám budu povídat. Trvalo to ještě hodně dlouho, než jsme se vyškrábali do toho hrozného kopce. Velký byl nahoře úplně vyřízený a přiznám se, já měl toho taky dost. Vylezli jsme na hřeben hory, který byl krásně travnatý. Svítilo sluníčko a foukal příjemný větřík. Sedli jsme do stínu keře a společně se koukali přes hluboké údolí na protější kopce. Koukali jsme jen tak do dáli. V oparu se tam rýsovali obrovitananánské kopce o kterých mi Velký říkal, že tam jednou také půjdeme. No nevím, já jsem tam viděl jen samé skály. Ale bude-li Velký chtít tak ho tam vezmu. Určitě tam bude moc krásně.