Hygiena na hraně

Všichni psi musejí chtíc nechtíc čas od času podstoupit koupel. Většina z nich to nemá bytostně ráda. Slyšel jsem ale, že prý existují jedinci, co se koupou dobrovolně a rádi. To ale není případ našeho Jima.

Ne že by vodu neměl rád. Kdekoli v přírodě ji dokonce vyhledává. Je králem kdejaké louže i bažiny. Miluje se ponořit po břicho, nejlépe do tekoucí vody a labužnicky ji pak ochutnávat. A když není tekoucí, vezme zavděk i stojatou kaluží. Vůbec mu nevadí žabince a řasy. A mastné kola od olejů lesní techniky? No a co? Vždyť je to určitě dobré na srst.

Jenže teď má Jim do pohody daleko jako já ke Zlatému slavíkovi. Nucenou hygienu prováděnou ve vaně či ve sprchovém koutu z duše nenávidí. A na mne už vidí, co chystám. Dívá se na mne s krajním podezřením, když jej lákám do předsíně. Vidí, že dveře dál do bytu jsou zavřené a jediný další postup z předsíně je do té protivné koupelny. Je však slušně vychovaný takže chce poslechnout. Vše se v něm ale bije. Na jednu stranu mi chce vyhovět, na stranu druhou ví, co bude následovat a bojí se toho. Nakonec si nějak vyhodnotí ano a ne, a přijde, celý se třesouc ke mně do předsíně. Zavírám za ním dveře a zdá se mi, že se mu trochu podlamují nohy.

Vzal jsem ho do náruče. Vyvalil oči a zoufale koukal na blížící se sprchový kout. Už, už si myslel, že mu svitla naděje. To když se packou zachytil o dvířka sprchového koutu a myslel si, že tímto způsobem na mne vyzraje. Dokonce do souboje zapojil i hlavu. Kdyby měl drápy na uších tak je zaklesne do dvířek. Nepomohlo! Vítězně Jima ukládám na všechny čtyři do sprchového koutu.

Stojí, třese se bázní a zahajuje svůj koncert. Jim je totiž klasický chlap. Ve sprše si zpívá. Potichu, žádné řvaní. Jen táhlé přerušované vytí a poštěkávání. Tak jako by si chtěl svou písní světu postěžovat: "Já jsem chudák Jimík, Hauuuu, mučí mě tady, Hauuuu, přijďte mě vysvobodit, Hauuuu, už to tady nevydržím, Hauuuu, určitě mne utopí a otráví bublinkami, Hauuuu".

Vždy mívám na skřínce vedle sprchového koutu hromádku piškotů. Jimík sice pláče, ale to mu nebrání využít jakékoliv příležitosti a něco z té hromádky ukrást. Dnes ale ne. Dokonce když mu piškoty strkám přímo před čumák tak si nevezme. To asi proto, že poslední sprchu zřejmě ještě nezapomněl. Byla docela nedávno.

Pouštím vodu, zpěv nabírá na intenzitě a na hlasitosti. Oplachuji celého Jima, nevynechávám jediné místečko. Vanička se plní špínou.

Jimík se přece jen trochu uklidní. Vystrčí mi pod loktem hlavu ze sprcháče a lup, lup. Piškoty jsou z části pryč. Zpěv začíná znova. Asi si začíná stěžovat, že jich je málo.

Je už celý dostatečně mokrý. Začínám s šamponem. V návodě stojí, že se má vetřít do mokré srsti a pak nechat působit 5-10 minut. Jima tedy namáčím do šamponu od hlavy po tlapky. Je to nějaký speciální šampon. Mé obavy že bude Jima nějak štípat či pálit se však naštěstí nenaplnily. Jim rezignovaně drží. Hotovo. Zavírám zpěváka ve sprcháči a odhaduji zmíněný čas. Jim si zpívá za zavřenými dveřmi.

Po jejich otevření následuje důkladná sprcha celého Jima. Pak se jej snažím udržet ve sprcháči a přitom jej aspoň zčásti vytřít ručníkem. Bez úspěchu. Vyskakuje a sotva stojí na všech čtyřech, začíná půl hodiny v kuse vyklepávat vodu z kožichu. Umí to dokonale. Všechna voda z kožichu se přemístila z Jima na podlahu, na stěny koupelny, na strop a na mne.

Stojí proti mně, kouká na mne, proč jsem mokrý a celým svým já mi naznačuje, že hra je u konce a mám jej vypustit ven. No počkej příště!