Houbařská sezona

Máme po obědě. Sedím na terase srubu a srkám voňavou horkou kávu. Najednou mne zaujme zvláštní hluk. Chvilku nad ním přemýšlím, než pochopím o co jde. Jsou to zvuky, které vydává vášnivý houbař v plném nasazení. Je zvuk došlápnutí po krátkém kroku a následují zvuky prohrabávání země klackem. Zvuků je ale nějak víc.

Vykláním se abych viděl přes okraj střechy a to co uvidím mne docela pobaví. Vedle našeho srubu postupuje rojnice sedmi lidí, rozesoupených v pravidelných intervalech. Všichni jsou zlomeni v pase, v hlubokém předklonu. Jen nějakým popřením fyzikálních zákonů se nevyklopí na ksicht.

Poctivě každým krokem probadávají svůj vytýčený úsek. Klackem odkrývají listy kapradin i kupičky z napadaných větviček. Samozřejmě neopomenou nahlédnout pod hromadu klestí, co tam nechali lesáci když loni dělali probírku.

Sedím, srkám kafe a bavím se. Odolávám nutkání jim prozradit, že jsou v těchto místech dnes už asi čtvrtá skupina, individualisty nepočítaje. Jen ať hledají. Vzhledem k tomu, že rád sbírám houby tato místa znám. Kromě pár babek tam nemají šanci něco najít. A ty už asi odnesli jejich předchůdci.

Dnešní volnopracovní den se těch houbařů vyrojilo hrozně moc. Parkoviště do kterého ústí příjezdová cesta od nás je plné. Lidé se auty prohánějí nejen na lesních cestách. Několik z nich využívá svých vozítek se 4x4 náhonem a úspěšně likvdují i pěšiny. Je skoro s podivem, že některé houbaře nesrazí.

Jako například ty co dnes opět už tři hodiny prohrabávají další plácek nedaleko našeho srubu. Jsou to Hraboši. Trpělivě dlouhými klacky rozorávají mycelium, ze kterého rostly nádherné Hřiby Dubové. Rostly do té doby než se objevili Hraboši. Nosíval jsem odtud opravdu krásné kousky. Dnes se občas zadaří najít něco co Hraboši nezničí a dostane to prostor vyrůst alespoň do velikosti kdy je zárodek hřibu jakž takž rozeznatelný. Je mi těch krásných Hřibů líto.

Den se chýlí k večeru. Houbaři jsou už doma někteří možná opracovávají své úlovky. Beru Jima, čelovku a jdeme se projít. Samozřejmě jdeme na obchůzku mých tří "jistých" míst. Není pravděpodobné, že by zůstala dnes opomenuta, ale i tak mám s sebou tašku a nožík.

Moje místečka nezklamala. Ve světle čelovky jsou houby prostě nepřehlédnutelné. Krásně svítí do tmy. Přinesl jsem si pár krásných houbiček, tak akorát na usušení.

Úlovek mi udělal náramnou radost. Co mě dost rozesmutnilo, byla ta devastace lesa po dnešním náporu houbařů. Co ti lidi neznají a tím nesbírají, to nyní leží rozkopáno a rozdupáno po celém lese. Ach jo.