Akce pro štěňata a nové páničky
Průkazy původu našich štěňat dorazili 23. července. Dá se říci, že jejich evidencí a předáním páníčkům, se kolotoč kolem zázraku jménem 8 nových životů pro nás zastavil.
Ale ne. Nám to nedalo. Události minulých dnů, týdnů, měsíců a vlastně i roků, nás dokonale poznamenaly. Nechtěli jsme přetrhnout pouto jen tak, předáním pejsků a legitimací. Vždyť už při odjezdu každého jednoho pejska se nám orosili oči a bylo nám smutno. A to nemluvím o Amorkovi. Večer před a den po, jsme probrečeli, jako by nás postihla nějaká tragická ztráta.
Takže hned měsíc po předání Amorka jsme se s většinou našich štěňátek setkali na tábořišti v Karlově u Malé Morávky v Jeseníkách. Jak to tedy bylo?
Ve mě a Pavle byla trochu malá dušička. Na tábořišti jsme byli naposledy tak před 6 lety a nepodařilo se nám zjistit, v jakém stavu se nachází. Telefon nám na úřadě nikdo nebral a na internetu byla jediná informace a to jen ceník. Navíc se na rozdíl od dob minulých přestalo tábořiště objevovat v mapách. Jelikož máme na tábořiště veskrze krásné vzpomínky, riskli jsme setkání právě zde.
Tábořiště nás velice mile překvapilo. Hezký trávník, pořádek, nové sociálky. Velká zastřešená terasa, nebo chcete-li přístřešek, a také venkovní fitness stroje. Kolem dokola okruh pro bruslaře na inline bruslích.
První večer jsme strávili povídáním u ohně. Já s Martinem jsme pak lehli do spacáků pod širákem. Na rozdíl ode mne se Martin probudil při prvních kapkách deště. Já mám na svoje roky dobré spaní a jen tak něco mne neprobudí. Tak se stalo, že jsem z deště odcházel naprosto promočený. Ráno jsem pak byl docela ztuhlý a následujících pár dní jsem válčil s nachlazením.
V sobotu jsme vyrazili se štěňaty do Velké kotliny. Přidala se k nám ještě Zuzka a její dva dospělí samojedi s dcerkou Aschley, která byla stejně stará jako naše štěňata. Tvořili jsme tedy pěkný, štěkající průvod. Cesta kotlinou jde velký kus po lesní silnici. Není to příjemné, i když procházka lesem vždy stojí za to. Spíš to mělo vliv na naše štěňátka, která začínala být brzy unavená. Přesto jsme v pohodě vystoupali až k vyhlídce do kotliny. Obdivovali jsme strmé svahy a skaliska, Zamysleli se nad osudy lidí, co je zde připomínají kříže. Rozhodli jsme se pro návrat. Od té doby nás sem tam skropila přeháňka.
Dole v údolí jsme se na chvilku rozloučili se Zuzkou. Torzo naší výpravy šlo k na společný oběd do jednoho penzionu. Štěňata a dokonce i Anabel byly KO. Na tábořišti po odpočinku jsme se dali opět do příprav ohně na večer. Zlatým hřebem však měla být smaženice s hříbky, kterou se jal vařit opět aktivní Martin. Rozdělali jsme oheň, Pavla osmažila hříbky a Martin zasedl ke kotlíku, který se již nahříval nad ohněm. Vzal do ruky vajíčko a udeřil o okraj kotlíku. Tímto úderem (musí mě to naučit) spustil déšť, který ustal přesně v okamžiku, kdy byla smaženice hotová.
Opět začalo pršet a tak nám přišel vhod přístřešek, ve kterém jsme strávili celý večer příjemným povídáním. Pejsci byli v klidu, jen je na chvíli vylekal ohňostroj z blízkého penzionu.
V neděli po ránu, bylo už zase nádherně. Všichni jsme se sbalili, rozloučili a rozjeli do svých domovů. Účastníci vypadali spokojeně a já s Pavlou věříme, že také opravdu byli a že slova o tom že se znova sejdeme, se promění ve skutečnost.
Poslední hromadné setkání na Kružberku
Je načase se rozloučit a vzít na vědomí, že vše má svůj konec. Na zářijové akci na Kružberku jsme už viděli jen Apolla a Amorka. Samozřejmě se zúčastnila naše Amálka a Mamina Anabelka.
Setkání proběhlo v přátelské a veselé atmosféře. Samozřejmě jsme byli nadšeni z našich štěňat, která už vypadala jako mladí psi. Ale už toho bylo tak nějak dost. Je na čase skončit. Samozřejmě nějaká setkání s jedinci ještě proběhla, ale znáte to. Sejde z očí, sejde z mysli. V našich srdcích ale osmička malinkých Samojedů, kterým jsme doslova vdechli život, zůstane navždy.